Jednoho dne přišel můj přítel domů a řekl, že ode mě chce odejít, byla jsem těhotná – v 6tém měsíci. Zhroutil se mi celý svět. Probírali jsme to dlouho do noci a rozumný důvod co se stalo jsem z něho nedostala. Jen, že se údajně chovám divně. Když jsme se poznali byl ženatý, ale říkal, že se nechce vrátit k ženě. Milovali jsme, žili jsme spolu a počali dítě, které jsme oba chtěli.
Ted mi oznámil, že chce žít sám. Tak to už jsem vůbec nechápala – raději sám než se mnou? V noci jsem nespala a celý druhý den jen brečela, bylo mi jasné, že se kvůli miminku musím dát co nejdříve dohromady … a že to sama nezvládnu, že potřebuji pomoct. A tak jsem se upnula na to, že si zkusím zajít k nějakému psychologovi.
Možná naštěstí to nebyl úplně snadný úkol – hledala jsem na netu i zkoušela u známých zda někoho neznají. Ale většinou měli čas až tak za tři týdny-měsíc. A já potřebovala nutně- hned.
A tak jsem našla paní Eriku Benickou. Byla to moje první návštěva psychologa a za normálních okolností bych asi měla obavy, jak to bude probíhat, co budu říkat, setkání s novým cizím člověkem – ale můj smutek a bolest mi nedovolily žádné tyto obavy. A samozřejmě paní doktorka, která byla od první chvíle moc milá, poslouchala a snažila se mi pomoct.Odcházela jsem s mnohem lepším pocitem, uklidněná a věřící, že bude zase líp. A stejně tak z dalšího setkání.Měla jsem celkem 3 setkání. Pomohlo mi popovídat si a probrat to, poslechnout si jiný názor . Uvědomila jsem si tak některé věci a také co je ted nejdůležitější- „kdo“ . Oceňuji její rady, co by bylo dobré dál dělat..
Vyhráno vůbec nemám, všechno je to ještě příliš čerstvé a bolavé a některé dny člověk opravdu těžko sbírá sílu. Nevím jak to všechno dopadne. Ale věřím, že pro mě dobře – teď jen najít tu správnou odpověď – co to pro mě vlastně znamená …